Zakázané vzdělávání část 2. – Principy dnešního školství

V minulém díle této série, která je inspirována dokumentem Zakázané vzdělávání, jsem se podíval na historii našeho vzdělávacího systému. Dnes se podívám na to, jak u nás vypadá vzdělávací systém dnes a vypíchnu ty nejdůležitější principy, na kterých je postaven.

Proč to dělám? Protože jsme všichni prošli našimi školami a jistým způsobem nás vytvarovaly. Myslím si, že bude užitečné se podívat, co s námi udělaly a jestli to náhodou nemá dodnes na nás vliv.

knowledge-1052014_1280

Jak mě to učili?

Abych mohl cokoliv analyzovat, potřebuji si vzpomenout, jak vlastně ta má cesta školou probíhala. Vytvořím si hezkou modelovou situaci ze vzpomínek na dětství, na kterém ti ukážu, jak školství funguje.

Moje první roky ve škole probíraly asi takhle: Každé ráno v 8:00 začala školní výuka, která byla svou podstatou bloková. Každých 45 minut nám jeden učitel, který se na daný předmět specializoval, vysvětloval, jak funguje svět. Jak správně číst a psát, historii našeho státu, jak počítat, které rostliny jsou které a spoustu dalších věcí.

Na každé hodině se mnou sedělo vždy stejných 24 lidí. Říkalo se jim třída. Byli jsme všichni stejně staří a takhle jsme spolu seděli pět dní v týdnu od rána do odpoledne deset měsíců v roce a učili se.

O tom, co a kdy se budu učit, rozhodoval rozvrh hodin. To, co mi učitel řekl, jsem se musel naučit.

Na zjištění toho, jestli jsem se všechno naučil, existoval takový prima vynález, říkalo se mu písemka. Učitel třídě pokládal otázky a žáci psali odpovědi na papír. Pokud jsem se naučil dobře, byl jsem ohodnocen dobrou známkou a učitel mě pochválil.

Pokud moje odpovědi nebyly správné, tak jsem dostal čtyřku nebo pětku. Pokud jsem jich měl víc, tak se vše řeklo na třídních schůzkách rodičům a ti mi pak promlouvali do duše.

Smutné dítě ve škole

Oukej, teď jsme si připomněli, co každý z nás zažil a můžu ti nyní ukázat, co to o našem školství říká.

1) Školství je věc administrativy

O tom, co se budu učit, nerozhoduji já ani učitel, ale úředník. Ten sestaví plán (osnovy), který obsahuje, co a kdy má jaké dítě umět. Takový plán je dlouhodobý, těžko se mění, a když se podíváme do historie, tak se ani moc nezměnil.

Stále se učíme, jaký je odpor různých kombinací rezistorů, že lišejník funguje na principu symbiózy hub a řas a že Sámova říše je prvním státním celkem na našem území.

Existence osnov má své dopady. Učení je systematické, ne nepodobné pásové výrobě. Je předem dané, v jakém pořadí budu informace vstřebávat a nemám svobodu rozhodování, které vědomosti v hlavě chci mít a které ne. Takové vyučování pak popírá veškerou individualitu – schopnosti, rychlost učení a přání dítěte.

To je přesným opakem přirozeného učení, např. řeči u dětí nebo když tě nadchne kytara a chceš se na ni naučit hrát. Přirozené učení má v sobě víc chaosu než řádu, zahrnuje v sobě více vlastní iniciativy a zkoušení a to hlavní – učím se jen tehdy, když mě to baví.

2) Učitel mluví, žáci poslouchají

Pro mě osobně asi nejtypičtější rys. Vyučování je založeno na tom, že učitel vykládá látku, de facto absolutní pravdy o tom, jak funguje svět. Za úspěch se považuje, když žák pochopil látku natolik, že ji dokáže zopakovat.

Školství tak vytváří zdatné opakovače. Od mala jsme cvičeni v tom, že nejlépe ohodnocení lidé jsou ti, kteří vše nejlépe zopakují. Ne ti, kteří něco nejlépe vytvoří, vymyslí, sami na něco přijdou, nejlépe zpochybní a vyvrátí nepravdu, ale zopakují to, co jim řekl někdo jiný.

Zde vidím velký problém pro svobodnou společnost 21. století. Tvoří ji lidé, kteří byli do opuštění střední školy 13 let cvičeni v opakování, ne v kritickém a svobodném myšlení.

person-1223585_960_720

3) Vyučování je statické

Když dítě přijde do školy, zažije něco, co do té doby nepoznalo. Většinu dne prosedí. Jeho proces učení je pak z větší části založen na pozorování. A pak na již zmíněném opakování, většinou slovním.

Když se podíváš na kolektivy dětí třeba ve školkách, tak uvidíš divočinu. Všichni jsou v pohybu. Hrají si, běhají, válí se, furt se něco děje. Učení jak lidských, tak zvířecích mláďat je velmi často svázáno s pohybem.

Třeba když dítě uvidí strom, který ještě nezná. Doběhne k němu, prohlédne si jeho listy, přivoní k jeho květům, prozkoumá hmatem jeho kmen. Poznává svět všemi smysly a v pohybu. To, co se naučí, má úplně jinou kvalitu než memorování toho, že vrba je dvouděložná rostlina s vejčitými listy a jehnědovitým květenstvím.

4) Děti je třeba učit

Tenhle princip jsem si nechal na konec. Zdá se to samozřejmé a správné, ale pojďme se na tohle dogma podívat z blízka.

Děti mají neuvěřitelně tvárný mozek. Jejich schopnost učit se je obrovská. V raném věku se dokáží naučit více jazyků, pokud žijí v mnohojazyčném prostředí. Jsou jako houby – nasávají všechny informace z okolí. Navíc jsou pořád zvědavé a stále se na něco ptají.

Když se nad tím zamyslíš, děti jsou poslední lidé na Zemi, které by bylo potřeba nutit k učení. Vždyť to všechno zvládají samy a přirozeně. Poznáváním světa se baví. Život je pro ně jedno velké dobrodružství.

Dokonce bych se odvážil tvrdit, že přístup „děti je třeba učit“ zabíjí zvědavost a kreativitu. Vysvětluje to skutečnost, že lidem, kteří ze škol už vyšly, moc nadšení učit se nové věci a tvůrčího přístupu již nezbývá.

P.S. V příštím díle této série se podíváme na alternativní způsoby vzdělávání, které se začínají fungovat paralelně s klasickým školským systémem.

Radek Zeman
Jsem zakladatelem projektu Onlineschool.cz. Zjednodušuji studentům přípravu na zkoušky a zápočty z technických předmětů jako je matematika, fyzika, pružnost a pevnost, statika a termomechanika tak, aby jim zbylo v životě více času na smysluplnější činnosti než je škola.
Komentáře